Duha

 

V hluboké meditaci se duha se přede mnou rozprostřela

vlastně „ne,,,,“,

tyjovka, to je nádhera…..

já jsem tou duhou byla!!!!!!

 

Zajásala jsem,  a tolik důležitá jsem se cítila,

co se však najednou nestalo…

ta duha prostě ZMIZELA….

 

Proč osud si dělá ze mě legraci,

když můj vzestup do vysokých sfér,

mně zářivou duhou naznačí,

a poté přijdou mračna těžká,

která se snaží mou duhu zcela rozedrat…

 

Podívej „osude“, tolik se snažím,

jsem citlivá, lásku rozdávat zkouším,

medituji i emoce své kontroluji,

usmívám se na všechny…,

Ach ano, už vím,

zde je ta chyba,

i vyšší moc se zdánlivě někdy hněvá  🙁

 

Učím se přísná být, ale příliš mi to nejde

a díky tomu se občas ocitnu v tom osobním pekle :-).

Tak proč se mi tedy má duha někdy rozpouští?

Proč nemohu má křídla prolétnout nevědomostí pouští?

 

Moudrý vnitřní hlas mi laskavě i přísně sděluje:

„Chceš toho příliš moc a rychle“….

Ptám se dále sama sebe nesměle:

„Proč duha má se někdy ztrácí, či vypadá tak zatraceně vybledle???“

 

Odpověď přichází nezvykle brzy:

„Ve sféře nejvyšší hustoty se nacházíš,

někdy velmi rychle naději a víru ztrácíš,

a svou osobní důležitost zdánlivě “duchovního člověka”

na piedestal slávy stavíš….

Paprsky tvé duhy vnitřní,

pak z toho důvodu tak  rychle zmizí,

že prostě v onu chvíli onou DUHOU přestaneš BÝT“.. Zuzana S.

 

 

 

 

 

2019-08-09T22:28:49+00:009 Srpen, 2019|
Webové stránky ukládají v souladu se zákony na vaše zařízení soubory, obecně nazývané cookies, potřebné pro fungování webových stránek a pro analytické účely a v případě vašeho souhlasu také pro možný retargeting. Používáním těchto stránek s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím