Škola meditace

/Škola meditace
Škola meditace2019-05-16T18:59:40+00:00
Lotus

Meditace část 1.

Zuzana Soukupová

V dnešní době začínáme s narůstající intenzitou pociťovat potřebu (alespoň občas) vystoupit z koloběhu uměle vybičovaného konzumního způsobu života, jenž nabízí současná společnost. Stále více uspokojujeme své materiální i intelektuální potřeby, a přitom jsme čím dál tím více frustrováni, potřeby duše, jimž se snad generace našich rodičů a prarodičů měla tendenci vysmívat, se znovu citelněji ozývají.

Pro část psychoterapeutů člověk přestal být pouze živým objektem svého druhu nebo černou skříňkou, do níž vstupují měřitelné podněty a z níž vystupují reakce. Psychologie překvapivě objevila psýché. Objevuje pozvolna její hlubiny a výšiny a všímá si i jejich přesahů.

A právě zde má své důležité místo meditace. Meditace již není chápána pouze jako duchovní cvičení vztahující se k té či oné náboženské kultuře.

Vyžaduje víru a duchovní praxi náboženství s ní spojenou, ale je považována za cvičení osobní duševní hygieny, nezbytné k ovládnutí myšlenek a emocí, což následně vede ke kvalitnějšímu prožitku života v harmonii, naplnění a radosti.

Chceme-li se tedy dostat hlouběji k psychohygienickým a psychoterapeutickým cílům meditace, nebo dokonce k těm duchovním, budeme muset zpočátku vynaložit určité úsilí. Je to vytrvalá a metodická práce na sobě samém, a vyžaduje  trpělivost. Výsledky, které stojí za řeč, se dostavují pozvolna. Navíc platí, že nás na cestě hlubinami naší bytosti nemusí potkávat jen samé příjemné zážitky.

Meditace je způsob, jenž se tradičně snaží utišit vření našeho vnitřního i vnějšího života a nastolit harmonii ve vztahu člověka k jeho společenskému, duchovnímu i metafyzickému světu. Jde o postup, který zpočátku nemusí být založen na vynucené víře, a který nám může pomoci dosáhnout tiché a klidné celistvosti v našem nitru i v našem vnějším životě. Je to technika čerpající z mystických i světských tradic a nabízí zklidnění, ztišení, svobodu a pochopení.

Meditace je téma, které se prolíná mnoha tradicemi hinduismu, buddhismu, súfismu, judaismu, křesťanství a šamanismu. Avšak, studujeme-li důkladně techniky meditací jednotlivých tradic, může se nám stát, že začneme sklouzávat po vlnách svádějících z cesty, kterou vzdělaní učenci, ať již  vědomě či nevědomě  vyznačili pro plavce po těchto  spoře zmapovaných vodách. Mnohé spisy o meditaci v nejrůznějších tradicích jsou pro nezkušeného čtenáře tak tajemné, že je téměř nemožné porozumět podstatě techniky, účelu meditace a jejímu vztahu k duchovnímu kontextu, v jehož rámci je vyučována. Pak nastává spíše zmatek místo pochopení, rozčilení místo ztišení. Někdy se nelze ubránit pocitu, že tito učenci byli či jsou natolik zahleděni do svého vlastního chápání jednotlivých tradic, že toto pochopení zatemnili, aby si udrželi převahu nad nezkušeným čtenářem nebo ctižádostivým studentem. Též se nedá vyloučit, že jsou či byli sami již tak vzdáleni běžnému životu, že vcítění do postavení ,,začátečníků” je pro ně nemožné… a v některých případech je  pro ně snad  tento aspekt  zcela nepodstatný.

Mnoho z nás, kdož se pokoušíme se střídavým úspěchem o skutečný duchovní život, tuší, že za nespočtem cest je jen jedna Cesta. Také za mnohostí různých kultur se skrývá jednotná tradice, a to tradice zabývající se poznáním lidské duše.

Nejprve žijeme v domnění, že v meditaci jde o poznání nás samotných… avšak naše představa zdaleka nedosahuje do plného významu tohoto slova. Později přichází skutečné, vědomé poznání našeho bytí, a poté, na duchovní úrovni, ,,oslava” naší bytosti i naší existence. S tím souvisí též oslava bytí těch kolem nás a následně i  oslava bytí všech lidí. Nakonec je to oslava veškerého bytí…

Meditace je způsob, jak se naučit žít bez závislosti, nenasytnosti, chtivosti, nepřátelství a hádek.  Pravidelná meditace tedy může skutečně ztišit neklid vnitřního i vnějšího světa. A proto se lze domnívat, že  spolu s upřímným úmyslem harmonizace svých myšlenek a emocí – je meditace přímou cestou k nalezení sebe sama a též cestou k vnitřnímu  klidu.

Pokud do tajemství lidské mysli a emocí  nenahlédneme, šíře jejích bohatství nám může po celý náš život zůstat utajena. A meditace je jednou z cest, možná jedinou cestou, která nám takovéto nahlédnutí umožní, a dost možná nás zavede do samotného středu tohoto bohatství.

Počátek našeho hledání většinou předcházejí otázky: „Kdo jsem? Kdo je to „JÁ“?“

Lotus

Meditace část 2.

Zuzana Soukupová

Svět, jenž působí na naše smysly, je plný obrazů a zvuků, chutí a vjemů, které pro nás představují život. Avšak existuje ještě jeden svět, stejně tak živý, ale mnohem obtížněji popsatelný a uchopitelný, onen vnitřní svět myšlenek a pocitů, svět představ a snů, ale též svět „čirého vědomí“,  svět našeho nejvnitřnějšího „Já“, kde máme možnost poznat skutečnost „bytí“, ale i toho, kým ve skutečnosti „jsme“.

Tento svět skrývá ono nejniternější  ,,Já”, záhadnou osobnost, již nikdy vlastně nevidíme, ale která je schopna vidět a pozorovat jak vnější, tak vnitřní svět. Na tuto skrytou vnitřní bytost můžeme občas zapomenout, například když se soustředíme na nějaký problém nebo se necháme vnést do „problémů“ běžného života. Je zvláštní, jak zřídka se zamýšlíme nad existencí tohoto nedefinovatelného „Já”.

Vyžaduje víru a duchovní praxi náboženství s ní spojenou, ale je považována za cvičení osobní duševní hygieny, nezbytné k ovládnutí myšlenek a emocí, což následně vede ke kvalitnějšímu prožitku života v harmonii, naplnění a radosti.

Chceme-li se tedy dostat hlouběji k psychohygienickým a psychoterapeutickým cílům meditace, nebo dokonce k těm duchovním, budeme muset zpočátku vynaložit určité úsilí. Je to vytrvalá a metodická práce na sobě samém, a vyžaduje  trpělivost. Výsledky, které stojí za řeč, se dostavují pozvolna. Navíc platí, že nás na cestě hlubinami naší bytosti nemusí potkávat jen samé příjemné zážitky.

Meditace je způsob, jenž se tradičně snaží utišit vření našeho vnitřního i vnějšího života a nastolit harmonii ve vztahu člověka k jeho společenskému, duchovnímu i metafyzickému světu. Jde o postup, který zpočátku nemusí být založen na vynucené víře, a který nám může pomoci dosáhnout tiché a klidné celistvosti v našem nitru i v našem vnějším životě. Je to technika čerpající z mystických i světských tradic a nabízí zklidnění, ztišení, svobodu a pochopení.

Meditace je téma, které se prolíná mnoha tradicemi hinduismu, buddhismu, súfismu, judaismu, křesťanství a šamanismu. Avšak, studujeme-li důkladně techniky meditací jednotlivých tradic, může se nám stát, že začneme sklouzávat po vlnách svádějících z cesty, kterou vzdělaní učenci, ať již  vědomě či nevědomě  vyznačili pro plavce po těchto  spoře zmapovaných vodách. Mnohé spisy o meditaci v nejrůznějších tradicích jsou pro nezkušeného čtenáře tak tajemné, že je téměř nemožné porozumět podstatě techniky, účelu meditace a jejímu vztahu k duchovnímu kontextu, v jehož rámci je vyučována. Pak nastává spíše zmatek místo pochopení, rozčilení místo ztišení. Někdy se nelze ubránit pocitu, že tito učenci byli či jsou natolik zahleděni do svého vlastního chápání jednotlivých tradic, že toto pochopení zatemnili, aby si udrželi převahu nad nezkušeným čtenářem nebo ctižádostivým studentem. Též se nedá vyloučit, že jsou či byli sami již tak vzdáleni běžnému životu, že vcítění do postavení ,,začátečníků” je pro ně nemožné… a v některých případech je  pro ně snad  tento aspekt  zcela nepodstatný.

Mnoho z nás, kdož se pokoušíme se střídavým úspěchem o skutečný duchovní život, tuší, že za nespočtem cest je jen jedna Cesta. Také za mnohostí různých kultur se skrývá jednotná tradice, a to tradice zabývající se poznáním lidské duše.

Nejprve žijeme v domnění, že v meditaci jde o poznání nás samotných… avšak naše představa zdaleka nedosahuje do plného významu tohoto slova. Později přichází skutečné, vědomé poznání našeho bytí, a poté, na duchovní úrovni, ,,oslava” naší bytosti i naší existence. S tím souvisí též oslava bytí těch kolem nás a následně i  oslava bytí všech lidí. Nakonec je to oslava veškerého bytí…

Meditace je způsob, jak se naučit žít bez závislosti, nenasytnosti, chtivosti, nepřátelství a hádek.  Pravidelná meditace tedy může skutečně ztišit neklid vnitřního i vnějšího světa. A proto se lze domnívat, že  spolu s upřímným úmyslem harmonizace svých myšlenek a emocí – je meditace přímou cestou k nalezení sebe sama a též cestou k vnitřnímu  klidu.

Pokud do tajemství lidské mysli a emocí  nenahlédneme, šíře jejích bohatství nám může po celý náš život zůstat utajena. A meditace je jednou z cest, možná jedinou cestou, která nám takovéto nahlédnutí umožní, a dost možná nás zavede do samotného středu tohoto bohatství.

Počátek našeho hledání většinou předcházejí otázky: „Kdo jsem? Kdo je to „JÁ“?“

Lotus

Meditace část 3.

Zuzana Soukupová

Jeden z nejpoužitelnějších modelů psychologické povahy lidské mysli vytvořil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Tento model má tři úrovně.

1. úroveň „Vědomí“ sestává z toho, co v daném okamžiku zaměstnává naši mysl, ať jsou to myšlenky, představy nebo city. Vědomí je v podstatě část mysli, jejímž prostřednictvím cítíme, že žijeme.

2. úroveň „Předvědomí“ je pojem užívaný pro všechny informace, které máme v paměti a které, ačkoli právě nezaměstnávají naši vědomou pozornost, si dokážeme libovolně vybavit. Vzpomeňte si například na svůj domov. Dokud jste o něm před okamžikem neslyšeli, pravděpodobně jste na něj nepomysleli, ale v okamžiku vyslovení se ve vašem vědomí okamžitě vybavily různé myšlenky a vizuální představy s domovem spojené. Vynořily se z vašeho předvědomí.

3. úroveň „Nevědomí“ sestává z oněch záhadných hlubin, které jsou pro vědomí zpravidla nedostupné bez použití vhodných technik (meditace) či snů. Jung rozděluje nevědomí na osobní nevědomí, které se skládá z toho, co souvisí s naším vlastním životem, a na kolektivní nevědomí, což jsou (zjednodušeně řečeno) zděděné predispozice společné nám všem, tj. způsob myšlení a vnímání, společný celému lidskému rodu. Kolektivní nevědomí je zřejmě pramenem našeho společného snažení, našich citových i duchovních tužeb a také vzorů (tzv. archetypů). Archetypy jsou vzorem mocných univerzálních obsahů jako „matky”, „otce”, „hrdiny”, „mudrce”, „dobra” a tak dále, jinými slovy, prapůvodních symbolů, které měly význam vždy a pro všechny, jak dokládá jejich častý výskyt v pohádkách, mýtech, legendách a uměleckých výtvorech různých kultur. Jsou to symboly, které ovlivňují náš způsob chápání světa a náš vztah k němu.

Při meditaci se nám otevírá nejprve předvědomí, onen vír myšlenek a vzpomínek, které se okamžitě nahrnou do naší mysli, když se pokusíme nahlédnout do svého nitra. Pak, s prohlubující se meditací, se nám otevírá nevědomí. Nejprve se vynoří například dávno zapomenuté vzpomínky z osobního nevědomí a teprve později přijdou obecné symboly a archetypy z kolektivního nevědomí. Kolektivní nevědomí je úroveň, na níž jako by se rozšířila naše mysl a připojila se ke sjednocujícím psychickým a duševním silám, které jsou vlastní lidskému rodu. Samozřejmě, snahou každého člověka, jež pravidelně medituje, je sjednotit se s hlubšími úrovněmi než jsou psychické a duševní síly lidského rodu, tj. sladit vědomí se svým nejniternějším „JÁ“ a tím i s co nejvyššími sférami Universa.

Nyní bude užitečné zastavit se a stručně se zmínit o základních principech meditace, Usadíme se s úmyslem meditovat, ale brzy naši mysl zaplaví myšlenky. Jde o příjemné chvíle, cítíme se spokojeně; po několika týdnech nebo měsících však zjistíme, že jsme žádného pokroku nedosáhli. Meditace totiž rozhodně nespočívá v přemýšlení, nespočívá též v zažívání různých astrálních pohádkových příběhu, jejím nejhlubším cílem je nalézt co nejvíce SÁM SEBE.

Prvním krokem při každé meditaci, bez ohledu na její druh, je koncentrace. Mysl musí mít něco, na co se soustředí, a toho se musí držet. Kdykoli pozornost sklouzne stranou vlivem myšlenek, únavy či nudy, musíme ji nenásilně, nicméně rozhodně, vrátit k předmětu svého soustředění. Tím může být vlastně cokoli, ale zejména v raném stadiu cvičení by to mělo být něco jednoduchého nebo rytmického. Zřejmě proto se od dávných časů používá koncentrace na dech. Dech je jednoduchý i rytmický, pravidelně se opakuje nádech a výdech, stoupání a klesání, příliv a odliv. A protože je dech stále s námi, v dobrých i zlých časech, nevyvolává žádné zvláštní rušivé představy. Je tichou součástí našeho života, jež je nezbytná pro naši existenci, avšak natolik samozřejmá, že si ji ani neuvědomujeme. Máte-li astma, bronchitidu nebo jiný problém s dýcháním, uvědomujete si víc než ostatní, jak cenný je každý nádech. Přesto mu však asi obyčejně nevěnujete žádnou zvláštní pozornost.

K soustředění je tedy vhodný dech. Při meditaci nesledujeme cestu dechu od nosu do plic, ale zvolíme si některé místo a tam se zastavíme, buď nosní dírky, jimiž vdechujeme chladný vzduch a vydechujeme vzduch teplý, nebo místo v břišní dutině, kde cítíme stoupání a pokles bránice. Přesun pozornosti při sledování pohybu dechu z jednoho místa k druhému by byl příliš rušivý. Naše koncentrace potřebuje být tzv. jednobodová. Usadíme se tedy na klidném místě do lotosového sedu, nebo do některé jeho varianty, či do křesla se vzpřímenými zády (nemělo by být ani příliš měkké, abychom namísto meditace neusnuli), s rukama na stehnech a chodidly na podlaze.

Soustředíme se na nosní dírky nebo břišní dutinu a nenecháme se rušit myšlenkami ani okolními podněty. Zdá se, že není nic snazšího. Vnímejte proudění vzduchu, pak krátké zastavení mezi nádechem a výdechem, poté vnímejte vydechovaný vzduch a opět krátkou přestávku, tentokrát mezi výdechem a nádechem. Alespoň poprvé se nesnažte dech ovlivňovat, ani délku nádechu či výdechu. Nechte prostě dech volně plynout, nechte jej zklidnit, až se úplně ztiší a vaše uvolněná mysl a tělo se pohrouží v meditaci. Při koncentraci si můžete pomoci tím, že budete počítat nádechy od jedné do deseti a pak začnete opět od začátku. Když se při počítání spletete, začněte vždy znovu od jedné.

Meditace není činností, již provádíme s maximálním úsilím či dokonce sebezapřením. Meditace představuje spíše příjemné chvíle, a třebaže vyžaduje také určitou disciplínu, více než o přísnost jde o uvolnění a poddání se. Když se vynoří neodbytné myšlenky či pocity, nechte je vplout a zase odplout jako oblaka odrážející se na hladině. Nesnažte se je odhánět, nechte je odejít jejich vlastním tempem. Nezáleží na tom, jak „důležité” se myšlenky zdají, či jak tísnivé a rušivé jsou pocity. Nesetrvávejte u nich, nedovolte, aby myšlenka nebo pocit vyvolávaly další a další, až byste začali snít s otevřenýma očima a stále více se vzdalovali prostému motivu nádechu a výdechu. Pokud se však přesto vaše koncentrace naruší, hned jakmile to zjistíte, nenásilně, ale rozhodně se vraťte ke svému dechu.

Nebuďte netrpěliví a neříkejte si, že se meditovat nikdy nenaučíte. Vaše roztěkaná mysl je pouze důkazem toho, jak velmi meditaci potřebujete. Je to přátelská připomínka a ukázka toho, jak málo dokážete ovládat své myšlení. Měli byste být vděční té části své mysli, která si uvědomila vaši roztěkanost a upozornila vás, abyste se vrátili ke koncentraci na dech. Nelze opomenout, jak velice důležitý je tento pocit vděčnosti. Budete-li se obviňovat, když si uvědomíte, že jste se zamysleli, nejenže vůči sobě pocítíte zklamání, ale naučíte svou mysl, aby vás při příštím rozptýlení neupozornila. Vlastně byste ji trestali za upozornění, za které si trest vůbec nezaslouží. Takže by vás upozorňovala stále méně a vy byste zjistili, že koncentrace je stále těžší. Následkem vaší nespokojenosti by vám mysl začala postupně našeptávat, že pokoušet se o meditaci je naprosto zbytečné a že byste měli svůj čas věnovat raději něčemu zcela jinému…

Meditace na dech

1. Pohodlně se posaďte, vaše páteř by měla být vzpřímená, zavřete si oči, dýchejte přirozeně, s rovnoměrnými nádechy a výdechy. Zaměřte svou pozornost velmi jemně na výdech a při výdechu nechte svou pozornost proudit ven spolu s dechem. Pokaždé, když se nadechujete, vše propusťte, a představte si, že na konci výdechu se váš dech rozpouští do nekonečna… Zjistíte, že na konci každého výdechu, před dalším nádechem, je jakási prodleva, v okamžiku tohoto poznání jednoduše do ní vstupte. V této prodlevě se nachází ono místo naprostého klidu a míru…

2. Pokud se uvnitř vaší mysli a emocí vynoří jakékoliv myšlenky či emoce, nechte je zvolna proplout skrze vaši mysl, prožijte ony emoce (např. pláč, smích, vztek, strach, lásku…atd.) , násilně je nevytlačujte, na malou chvíli se jimi staňte (pouze v okamžiku když skrze vás proudí). Nechte je prostě být, dovolte jim, aby se přirozeně vynořily a odplynuly, aniž byste se jim věnovali přílišnou pozornost nebo je jakkoliv hodnotili. Máte-li pocit, že jste rozptýleni nebo že se ztotožňujete s myšlenkami a emocemi, či že upadáte do snění, pouze znovu navraťte svou pozornost ke svému dechu a pokračujte. Vstoupí-li vaše mysl do oné prodlevy, přestaňte s dechovým cvičením a jen tiše setrvávejte v tomto stavu…

3. Nyní, namísto toho, abyste dech pozorovali, jako byste od něj byli odděleni, se postupně se svým dechem ztotožněte. Dýchejte a nechte dech a toho, kdo dýchá, postupně splynout přirozenou, nenásilnou cestou. Jemně se zaměřte na dech. Zaměřte jednu čtvrtinu svého vědomí na dýchání a zbylé tři čtvrtiny nechte volné, zatímco odpočíváte v tichém stavu uvolněného vědomí….

4. Na závěr meditace si položte obě dlaně na kolena či podbřišek, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte, otevřete oči.

(pokračování příště…..)

Zůstaňte s námi v kontaktu

Webové stránky ukládají v souladu se zákony na vaše zařízení soubory, obecně nazývané cookies, potřebné pro fungování webových stránek a pro analytické účely a v případě vašeho souhlasu také pro možný retargeting. Používáním těchto stránek s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím